Úloha vzdělávání v péči o kulturní dědictví

Již čtvrté diskusní setkání na téma „Úloha vzdělávání v péči o kulturní dědictví“ se uskutečnilo 19. července 2011 na Masarykově univerzitě v Brně, v prostorách univerzitního kampusu Bohunice. Zúčastnily se jej na čtyři desítky odborníků, zástupců akademického sektoru z oblasti muzeologie, architektury, dějin umění, restaurování a pracovníků Národního památkového ústavu.

V průběhu diskusního setkání zazněly tyto příspěvky:

• Mgr. Art. Luboš Machačko: Vysokoškolské vzdělávání v oblasti restaurování v evropském vzdělávacím prostoru
• Prof. PhDr. Jiří Kroupa CSc.: Vztah dějin umění a dalších disciplín v památkové péči
• Ing. arch. Vít Jesenský, Ph.D.: Vzdělávání v památkové péči – vymezení problematiky, její strukturování a slabá místa v naší praxi
• Ing. arch. Tomáš Efler: Péče o historické stavební dílo v koncepci výuky Ústavu památkové péče Fakulty architektury ČVUT
• Ing. arch. Vít Jesenský, Ph.D.: Celoživotní vzdělávání na NPÚ

Moderovaná diskuse přinesla mnoho podnětných návrhů a názorů. Její účastníci se shodli především na potřebě intenzívnější osvětové činnosti a práce s veřejností. Podceňována by tedy rozhodně neměla být ani výuka komunikačních dovedností a znalosti řešení krizových situací, tak aby byl pracovník památkové péče schopen spolupracovat a vést odbornou diskusi se všemi lidmi, kteří se v procesu objeví. Tématem podstatné části diskuse byla také otázka případného nového vysokoškolského programu, který by mohl řešit přípravu lidských zdrojů pro oblast památkové péče. Nejednotnost mezi účastníky diskuse panovala v tom, jak koncipovat takové studium pro památkovou péči, respektive který obor či studijní program by v případě vysokoškolského vzdělání měl být oním zastřešujícím, a zda by měl samostatný program za současných podmínek naději na akreditaci. Mnohé náměty a cenné připomínky vzešly během diskuse ze strany přítomných zástupců muzeologie. Jak se ukázalo v závěru diskusního setkání, nejzávažnější překážkou pro vytváření jakéhokoli nového studijního programu a jeho úspěchu v procesu akreditace je nepřítomnost „elit“ a problém chybějících docentů a profesorů, bez nichž je těžké nebo dokonce přímo nemožné zřídit doktorandské studium. Koloběh se uzavírá, protože bez doktorandského studia není možné takové odborníky vychovat. Přizvání zahraničních odborníků a převzetí zahraničních zkušeností není samospasným řešením, protože naráží na specifika českého prostředí.